AKCE "LETIŠTĚ"

Celá akce byla plánována zhruba 14 dní dopředu, kdy jsme s obavami všichni sledovali předpověď počasí.Období prvního záchvatu jara dávno pominulo a zase padal sníh a teplota se přes den pohybovala okolo nuly nebo maximálně do 5ti stupňů nad nulou.Na víkend  26.-28.3.2004 byla předpověď na noci okolo -10 ti stupňů a tak nebylo divu, že z plánovaného počtu 7 zoufalců nakonec dva odpadli. Ten jeden (Venca) byl udolán rodiči (fakt by to asi těžko zvládal) a tím druhým byl Píďa, který se raději rozhodl v teple domova uklidit konečně naši chodbu.(Fakt se mu to povedlo, všechna čest !!!) 

Když jsme se konečně sešli v počtu 4 ve složení Snoopy, Tom, Pícháček a já, na Hlavním nádraží v Praze a zakoupili letenky do Trpíst, mohli jsme se spokojeně uvelebit v kupé.KID z 82. výsadkové  divize byl na místo dopraven až z Prahy autem ( protože má dobré kamarády), zatímco my je nemáme a tak jsme museli vlakem a pěšky.Po mírném bloudění ( které podle mě zavinila mapa, ale podle zbytku Combatu prý údajně seržant - což je určitě mylná domněnka...) jsme tedy okolo 22.hodiny dorazili na letiště vojenského paraklubu Erpužice, kde jsme byli uvítáni vysmátým a odpočatým Kidem.Nebylo zrovna žádné teplo a jelikož se základna teprve buduje a celá budova měla podobu zatím pouze hrubé stavby, ani se s žádným teplem počítat nedalo.Měli jsme té cesty docela plné kecky ( moje Alice vážila 21 kg a ostatní na tom asi nebyli o moc lépe...) a tak jsme po příchodu a letmém seznámení s prostředím začali okounět přítomné paragány.V jedné z místností, která by se dala nazvat improvizovanou balírnou padáků, kmitalo asi šest nebo osm vojáků a skládali se vrchlíky, kontrolovali se šňůry, občas někdo zanadával, řešila se politika, mezilidské vztahy, ženský, armáda  a pod.Občas někdo prohlásil, že to či ono potřebuje podržet, srovnat a pod. a stačilo se zmínit, že mám za sebou také základní paravýcvik a už jsem balila také.Za 15 let se dá sice hodně zapomenout, ale kdo prošel výcvikem u Jindry Matějky a učil se balit padák tři čtvrtě roku dvakrát týdně, ten nezapomene.Po drobném zopakování se mi vědomosti vrátili a zatímco zbytek Combatu padl za vlast a šel spát, my jsme balili dál.Když jsme zabalili poslední padák, který měl být připraven na sobotní seskoky, bylo něco okolo třetí hodiny ráno. S pocitem příjemně stráveného večera jsem šla spát také.

SOBOTA : Kdo se nikdy neprobudil na bojišti, asi nepochopí...Že bude tato akce s mezinárodní účastí, s tím jsme počítali.Ale že bude ta mezinárodní účast tak aktivní a od osmi hodin ráno bude pobíhat po letišti a počítat stodvacetjedna, stodvacetdva, stodvacettři v několika světových řečech, to fakt byla darda... po ránu hotovej šok.Pokud mám dobré informace, zúčastnilo se skákání 37 parašutistů.Kromě Čechů jsme zaznamenali účast z USA, SRN, Rakouska a Řecka.Pokud tam byl ještě někdo z ciziny, to fakt nevím, protože to bylo všechno zelený, s šedivejma padákama a v zelených výsadkářských přilbách.Kromě originál cizinců se zde také vyskytovalo zastoupení Velké Británie, Austrálie, Skotska a Německa z období druhé světové války a to v podání Klubu vojenské historie BREN.Americká výsadková vojska zastupoval KID ve druhoválečné uniformě a s Českým státním občanstvím.Jinak se tvářil drsně americky, jak se na paragána sluší.No a třešíňkou na dortu byla naše 25.pěší divize.Naše odrbaný kluky ve Vietnamových džipovkách si fotil snad každý cizinec, který měl u sebe foťák.V Řecku máme někde i video.Dokonce ani Pícháčkova míchaná vajíčka neušla pozornosti jedné Američanky a jejich digitální snímek již někde obíhá webové stránky...

Díky dobrým a takřka ideálním letovým podmínkám nastupovali jednotlivé výsadky do AN-2 , aby se s námi zase šťastně shledali za pár minut na zemi.Úraz se žádný nestal, kromě několika natažených kotníků ( jeden z těch kotníků patřil bohužel i Kidovi...) a průběžně se dobalovali padáky a skákalo se dál.My jsme vyrazili na obhlídku ŘOPíků ( pěchotních bunkrů) , ale Kid se belhal se značných úsilím, tak z akce sešlo.Pod vedením Snoopyho šli kluci na ŘOPíky sami a my s Kidem zapadli do hospody na kafe a smažený sýr.Za chvilku se dostavil i KVH BREN a tak jsme hodnotili skákání, a kecali a kecali, ...a pak jsme šli zase na letiště, protože kluci z BRENA jeli do Prahy. Naši kadeti se po návratu z ŘOPíků poflakovali různě po letišti, balili střídavě místní holky a padáky, nakonec skončili u těch padáků a pod vedením Mirka Bureše se nakonec naučili balit i skoro sami.Tentokrát to byli oni, kdo šel spát až k ránu...